KERAMZIT

Základní surovinou pro výrobu KERAMZITU je tepelně upravený jíl – pálený podobně jako cihelný blok. Jedná se o přírodní keramzitový štěrk, který je vystaven tepelnému zpracování v průmyslové tzv. otáčivé peci při teplotě 1 200 °C. Tímto způsobem vznikají granulky, které mají různou velikost a jsou nehořlavé, mrazuvzdorné, ne příliš nasáklivé, jsou pevné, ale přitom jdou lehce řezat. Mají dobré tepelně-izolační vlastnosti – používají se na zateplení stropů, podlah a na izolaci základů. KERAMZIT je materiál z vypalovaného jílu a oproti blokům z jiných surovin neobsahuje přísady a je ekologicky čistý bez radioaktivity. Je lehký, pevný, odolný vůči korozi, mikrobům a plísním. Má rovněž další výborné vlastnosti, např. technické (dlouhá mechanická životnost) a termoizolační (díky tepelné vložce nedochází ke kondenzaci par a k plísním).

budowa domu z keramzytu

KERAMZIT – historie náhodného objevu

Historie keramzitu je historií náhodného objevu, který se záhy stal opravdovým průlomem v dějinách stavebnictví. V roce 1913 v cihelně N. T. Hayde'a v USA došlo k havárii v důsedku velmi vysoké teploty uvnitř pece. Nesolidní a nespolehlivý topič nasypal moc uhelného prachu a ... usnul. Když se vzbudil všimnul si, že místo krásně pálené cihly v peci zůstala pouze neforemá, hnědá směs. Vyděšený topič ji rozbíjel kladivem. Úlomky cihel byly kupodivu tvrdé a zároveň i velmi lehké. Pragmatický majitel cihelny, který jednal podle pravidla, že „každou vadu lze uplatnit jako přednost” přišel s nápadem patentovat tento způsob vytváření nabobtnalých granulek. Zanedlouho obdržel patent k pálení lehké drti, kterou pojmenoval haydit (podle svého příjmení). První závod spustil výrobu v roce 1917 a už v roce 1927 tato drť překročila hranice USA – vznikla továrna v Kandadě.

Až do vypuknutí II. světové války malé výrobní závody hayditu vznikly ve Švédsku, Norsku a Dánsku. Po válce se dynamicky zvýšila poptávka po stavebních materiálech. Závody vyrábějící lehkou a hliněnou drť postupně vznikaly po celém světě. V zemích mluvícíh anglicky tuto drť pojmenovali LECA – z prvních písmen Light Expanded Clay Aggregate, tj. lehké nabobtnalé hliněné kuličky. V zemích mluvících německy se používá název BLAHTON, ve Skandinávii – FIBO nebo LECA. V Polsku tento název pochází z řečtiny – hrnčířská hlína – keramos, tj. keramzit.

Široká škála technických vlastností způsobila, že keramzit je velmi dobrým stavebním materiálem. Je velmi lehký, vhodný na dopravu a možnost použití, odolný vůči vlhkosti, kyselinám a hnilobám. Je mrazuvzdorný a nehořlavý, relativně pevný a teplý, zároveň i celkově odolný vůči mikrobům a jiným živým organismům. Keramzit nepohlcuje vlhkost, díky svým vlastnostem rychle ji „vrací” zpět. Nasáklivost keramzitu se pohybuje kolem 21% – pro největší kuličky, týká se to pouze vnějšího obalu. Keramzit se pod vlivem teploty neztrácí a nevylučuje žádné chemické sloučeniny ani plyny. Nemají ho rádi žádní živí tvorové: ani hlodavci, ani hmyz; je rovněž odolný vůči plísním, mikrobům a korozi.
Základním způsobem využití předností keramzitu je vytváření lehkého keramzitového betonu.
Pokud se rozhodnete postavit dům nebo jiný stavební objekt, je zapotřebí brát v úvahu řadu důležitých faktorů, které mají vliv na požadovanou velmi dobrou kvalitu celé stavby. Budovy by měly splňovat 6 základních požadavků, tj.:

bezpečnost konstrukce,
požární bezpečnost,
bezpečnost užívání,
hygiena, zdraví a prostředí,
ochrana proti hluku,
úspora energie a odpovídající tepelná izolace.

Výhodné mechanické a fyzické vlastnosti lehkých keramzitových betonů, zároveň i využití konstrukčního systému PRAEFA zaručují bezproblémové splnění těchto stavebních požadavků.